11.04.2025

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci udělení výjimky z ochrany zvláště chráněných druhů při výstavbě mimoúrovňové křižovatky u města Kuřim představuje důležitý judikaturní mezník v interpretaci ustanovení § 56 a násl. zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOPK"). Tímto rozhodnutím soud formuloval obecné metodologické zásady, které by měly být aplikovány při posuzování obdobných případů, zejména pokud se daný záměr nehodnotí v režimu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "EIA").

Skutkový a procesní kontext:

1. Předmětem řízení byl záměr Ředitelství silnic a dálnic ČR, s.p. (dále jen "ŘSD"), spočívající v přestavbě silnice I/43 v úseku mezi Brnem a Svitavami, konkrétně v části mimoúrovňové křižovatky zvané MÚK Podlesí u města Kuřim. Tento infrastrukturní projekt měl mít výrazný dopad na místní ekosystém, neboť předpokládal zásah do biotopů, v nichž se vyskytovalo celkem čtrnáct zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin, včetně kuňky obecné (bombina bombina), užovky stromové (zamenis longissimus), ještěrky zelené (lacerta viridis) a několika druhů orchidejí.

2. ŘSD podalo žádost o udělení výjimky ze zákazů chráněných druhů dle § 50, § 54 a § 56 ZOPK. Krajský úřad Jihomoravského kraje výjimku povolil a Ministerstvo životního prostředí (dále jen "MŽP") jako odvolací orgán rozhodnutí potvrdilo. Proti tomu podala žalobu ekologická sdružení Děti Země a Spokojené Díly. Žalobní argumentace vycházela především z tvrzené absence řádného posouzení újem, nedostatečného zdůvodnění veřejného zájmu a opomenutí přezkoumání alternativních variant řešení, přičemž poukazovala na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudního dvora, která zdůrazňuje ochranu biodiverzity jako klíčového veřejného statku.

3.Krajský soud v Brně žalobu zamítl a ztotožnil se s názorem MŽP. Podle jeho rozsudku nebylo nezbytné alternativy posuzovat, neboť záměr vycházel z platné územně plánovací dokumentace a byl označen za veřejně prospěšný. Ekologické spolky se proti rozhodnutí brněnského krajského soudu obrátily kasační stížností na Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS"), v níž mimo jiné namítaly porušení principu předběžné opatrnosti (precautionary principle), který je zakotven v mezinárodních i evropských normách ochrany přírody.

Právní argumentace a výkladová pozice NSS:

4. NSS v rozsudku sp. zn. 10 As 3/2025-143 kasační stížnosti vyhověl a rozhodnutí nižších instancí zrušil. Ve svém odůvodnění se podrobně věnoval výkladu ustanovení § 56 odst. 1 ZOPK, který podmiňuje udělení výjimky třemi kumulativními podmínkami: (i) neexistencí jiného uspokojivého řešení, (ii) prokázáním veřejného zájmu a (iii) absencí ohrožení existence daného druhu.

5. NSS připomněl, že pokud záměr nebyl posuzován podle EIA, je orgán ochrany přírody povinen sám důkladně zkoumat, zda jiné uspokojivé řešení skutečně neexistuje. V daném případě se však orgán omezil na prosté převzetí tvrzení žadatele (ŘSD), aniž by provedl vlastní, nezávislou analýzu jiných variant. NSS konstatoval, že výjimka nemůže být udělena pouze na základě tvrzení investora, nýbrž musí být výsledkem objektivního a prokazatelného porovnání dostupných alternativ.

6. K otázce veřejného zájmu NSS konstatoval, že za veřejný zájem nelze automaticky považovat každé tvrzení žadatele nebo skutečnost, že je záměr součástí územně plánovací dokumentace. Každý proklamovaný veřejný zájem musí být konkrétně doložen a podložen důkazním materiálem. V daném případě NSS uznal za legitimní pouze argument týkající se zvýšení bezpečnosti dopravy, podložený statistikami dopravních nehod z daného úseku. Naopak tvrzení o rozvoji městských částí nebo snížení hluku nebyla podle soudu ničím doložena.

7. NSS dále připomněl, že správní orgány mají povinnost vypořádat se se všemi námitkami a alternativními návrhy účastníků řízení. Pokud ekologické spolky navrhly technické alternativy či jiná opatření, měl se s nimi orgán ochrany přírody vypořádat jasně a přesvědčivě. Absence takového vypořádání činí rozhodnutí nepřezkoumatelným z důvodu nedostatku odůvodnění. NSS odkázal i na judikaturu Evropského soudního dvora, podle níž má mít veřejnost reálný vliv na rozhodování o environmentálních otázkách.

8. Z hlediska územního plánování soud konstatoval, že nesoulad záměru s územním plánem města Kuřim, který stavbu neobsahoval, není rozhodující. Záměr vycházel ze Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, které mají vyšší právní sílu než územní plán obce. Navíc podle spisu byla změna územního plánu města Kuřim blokována z důvodu chybějícího strategického posouzení (SEA), a tudíž nelze odpovědnost za nesoulad přičítat investorovi. NSS však zároveň zdůraznil, že soulad s nadřazenou dokumentací nemůže nahradit zákonné podmínky pro udělení výjimky.

9. NSS shrnul, že udělení výjimky podle § 56 ZOPK musí být výsledkem pečlivého, samostatného a důkazně podloženého rozhodovacího procesu. Orgány ochrany přírody nemohou rezignovat na svou povinnost samostatně zkoumat skutkový stav, přebírat tvrzení žadatele bez ověření a zároveň musí prokázat, že byly splněny všechny zákonné podmínky. NSS také podotkl, že rozhodnutí musí být přesvědčivé i pro laickou veřejnost, neboť jde o zásahy do hodnot chráněných veřejným právem.

10. Připomeňme, že podle ustanovení § 56 odst. 1 ZOPK orgán ochrany přírody může povolit výjimku ze zákazů podle tohoto zákona, pokud (a) neexistuje jiné uspokojivé řešení, (b) výjimka je ve veřejném zájmu, včetně zájmů vědy a vzdělání, a (c) nebude tím ohrožen příznivý stav druhu ve volné přírodě.“ NSS výslovně zdůraznil, že jde o kumulativní podmínky, jejichž splnění musí být jednotlivě a důkazně prokázáno.

Praktické důsledky a aplikační přesah:

11. Význam rozsudku NSS přesahuje konkrétní případ MÚK Podlesí. Stanoví totiž jasná metodologická pravidla pro budoucí rozhodování o výjimkách podle § 56 ZOPK. Zásadní je důraz na individuální posouzení každé žádosti, potřeba objektivního vyhodnocení veřejného zájmu a důsledné vypořádání s alternativními řešeními. V rozhodnutí se objevuje i důraz na roli odborných studií a posudků, které mají být nezávislé a metodicky konzistentní.

12. Rozhodnutí NSS se tak stává svým způsobem precedentním pro celou řadu obdobných infrastrukturních záměrů, které mají potenciál zasáhnout do přírodně cenných území. Soud tímto rozhodnutím potvrdil, že ochrana přírody má ve správním rozhodování stále nezastupitelné místo a že výjimky nemohou být udělovány formálně nebo mechanicky. NSS také zdůraznil, že každý zásah do přírody musí být řádně zdůvodněn i s ohledem na klimatickou změnu, ztrátu biodiverzity a ekologickou stabilitu krajiny.

13. Lze předpokládat, že rozsudek NSS bude v budoucnu citován nejen v obdobných řízeních o výjimkách, ale také při metodickém vedení orgánů ochrany přírody ze strany MŽP. Zajištění právní jistoty, transparentnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí musí být prioritou každého správního řízení, zejména pokud zasahuje do chráněných přírodních hodnot. NSS v této souvislosti upozornil na nutnost důsledného respektování Aarhuské úmluvy a principu environmentální spravedlnosti.

14. Pro stavební praxi znamená tento rozsudek důležité upozornění, že ani veřejně prospěšný infrastrukturní projekt nemůže automaticky ospravedlnit zásah do zvláště chráněné přírody. Investoři i projektanti musí věnovat pozornost nejen souladu s územně plánovací dokumentací, ale i procesní správnosti přípravy projektu včetně důkazního standardu ve věci výjimek. Je proto nezbytné včasně zajistit odborné biologické posudky, resp. expertízy, které budou zpracovány nestrannými a kvalifikovanými subjekty, přičemž jejich metodika musí být transparentní, opakovatelná (verifikovatelná) a srozumitelná. To má význam i pro budoucí přezkoumatelnost správních rozhodnutí.

15. Výše uvedené důrazy na důkladné dokazování, přezkoumatelnost a participaci odborné veřejnosti mají ovšem i svou stinnou stránku. Z pohledu investorů či projektantů mohou vést k významnému prodloužení celého správního procesu a k navýšení nákladů, zejména pokud je nutno zpracovat podrobné biologické posudky, variantní řešení nebo zajišťovat odborné expertizy v rámci doplňování spisové dokumentace. Tyto nové nároky na kvalitu a transparentnost – jakkoliv legitimní – si přirozeně vyžádají vyšší vstupní investice, zdlouhavější projektovou přípravu i obtížnější predikci časového harmonogramu výstavby. Řešením však může být posílení zapojení kompetentních a nezávislých odborníků ze soukromého sektoru již ve fázi záměru – například v podobě komplexních ekologických studií zpracovaných s vysokým důkazním standardem. Tím lze nejen předejít následným právním sporům, ale i zvýšit důvěryhodnost celého záměru vůči správním orgánům i veřejnosti.

Závěr:

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci posiluje požadavek na transparentnost, věcnost a důkazní podloženost rozhodnutí o výjimkách z ochrany zvláště chráněných druhů. Jeho implikace přesahují konkrétní spor a přinášejí metodické vodítko jak pro správní orgány, tak pro investory a ekologické organizace. Tento judikát podtrhuje význam ochrany přírodního bohatství jako ústavně chráněné hodnoty a připomíná, že právní rámec nelze obcházet ani ve jménu veřejného zájmu, pokud není náležitě prokázán a vyvážen s ochranou přírody.

Georgi Margaritov, 

kostrukční právník a konzultant