08.01.2025

Úvodní východiska

1. Otázka, kdy materiál přestává být odpadem a kdy jej lze považovat za vedlejší produkt, patří k opakovaným problémům v aplikační praxi odpadového práva a hospodářství. Jde přitom o problematiku s významným ekonomickým i ekologickým dopadem. Výklad příslušných ustanovení zákona o odpadech je klíčový pro správní rozhodování o zákonnosti konkrétního nakládání s materiály, které vznikají v důsledku výroby nebo stavební činnosti.

2. Rozsudek NSS ze dne 07.01.2025, sp. zn. 3 As 217/2023, představuje důležité judikaturní vyjasnění výkladu podmínky „dalšího zajištěného využití“ ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech a jednoznačně se staví proti formalistické správní praxi.

Skutkový a procesní kontext

3. V dané věci byla žalobkyně – stavební společnost APB – Plzeň a. s. – sankcionována Českou inspekcí životního prostředí za navážení výkopové zeminy na pozemky v katastrálních územích Prunéřov a Vernéřov bez povolení k provozování zařízení k nakládání s odpady. Množství zeminy přesáhlo 60 000 m³. Inspekce kvalifikovala látku jako odpad dle § 3 odst. 1 zákona o odpadech a shledala spáchání přestupku dle § 121 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Městský soud v Praze žalobu proti rozhodnutí správních orgánů zamítl.

4. Podstatou sporu byla otázka, zda byla naplněna podmínka „zajištěného využití“ výkopové zeminy, jak ji vyžaduje § 8 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech, aby bylo možné látku považovat za vedlejší produkt. Správní orgány požadovaly doložení konkrétního správního rozhodnutí (např. územního rozhodnutí nebo kolaudačního souhlasu), které by zajištěné využití výslovně schválilo. Absenci takového aktu pokládaly za nevyvratitelný důkaz existence odpadu.

Právní argumentace a výkladová pozice NSS

5. Nejvyšší správní soud se proti tomuto výkladu důrazně vymezil. Výslovně konstatoval, že zákon o odpadech nevyžaduje, aby bylo zajištěné využití prokazováno výlučně formálním rozhodnutím veřejné moci. Dle Nejvyššího správního soudu je určující, zda lze z okolností případu dovodit vysokou míru pravděpodobnosti (tedy předvídatelné obvyklosti), že materiál bude skutečně využit způsobem, který odpovídá účelům vedlejšího produktu, bez dalšího zpracování a bez rizika pro zdraví lidí a životní prostředí.

6. Soud odkázal na relevantní judikaturu Soudního dvora EU, konkrétně rozsudek ve věci C-188/07, Commune de Mesquer, podle něhož lze látku považovat za vedlejší produkt, pokud je zjevné, že má další využití, a pokud není záměrem držitele se jí zbavit.

7. NSS tak přistoupil k výkladu z hlediska materiálního právního státu, kde formální znaky samy o sobě nejsou dostačující pro právní kvalifikaci. Prokázání dalšího zajištěného využití ve smysl ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech může být učiněno prostřednictvím jakýchkoliv relevantních faktických okolností, např. poukazem na provozní logiku a výrobní technologii, doložením příslušné dokumentace, technickými plány či jinými právně významnými důkazními prostředky. Povinnost prokázat naplnění zákonných podmínek samozřejmě nese subjekt, který tvrdí, že se jedná o vedlejší produkt.

Praktické důsledky a aplikační přesah

8. Rozsudek má významný dopad na praxi v oblasti stavebnictví, odpadového hospodářství a činnosti inspekčních a správních orgánů. Vytváří mantinely výkladu ustanovení § 8 zákona o odpadech a zajišťuje ochranu před automatickým a neodůvodněným kvalifikováním materiálů jako odpadu, pokud jejich další využití není výslovně formalizováno.

9. Judikatura NSS zaručuje, že právní kvalifikace bude reflektovat reálné okolnosti nakládání s materiálem, nikoli pouze administrativní status. Tím přispívá ke konzistenci s unijním právem a naplňuje zásady efektivity, proporcionality a ochrany legitimního očekávání. V důsledku se tak eliminuje přepjatý formalismus, který by mohl vést k nepřiměřenému sankcionování a k deformaci účelu právní úpravy.

Závěr

Rozhodnutí NSS ve věci 3 As 217/2023 přináší potřebné korekce do výkladu pojmu „vedlejší produkt“ a potvrzuje, že správní rozhodování nemůže být založeno pouze na absenci formálního povolení. Povaha materiálu a záměr jejího držitele musí být posuzovány komplexně, se zohledněním hospodářských, technických a ekologických souvislostí. Tento judikát se tak stává důležitou interpretační indicií pro další rozhodovací činnost správníh orgánů i soudů.

Georgi Margaritov,

konstrukční právník a konzultant