14.04.2025

Zemní práce bývají častým předmětem sporů mezi zhotovitelem a objednatelem, zejména pokud se cena odvíjí od skutečně provedeného objemu výkopů. Klíčovým aspektem je způsob, jakým účastníci svá tvrzení dokládají a jak soud důkazy hodnotí. Tato kazuistika zachycuje spor o zaplacení části ceny díla, v němž se soud prvního stupně odmítl vypořádat s navrženými důkazy zhotovitele. Teprve odvolací instance korigovala pochybení a vrátila věc k dalšímu řízení.

Skutkové okolnosti případu:

1. Počátkem roku 2022 uzavřela stavební společnost jako zhotovitel smlouvu o dílo s nadnárodní developerskou společností, která vystupovala jako objednatel. Zakázka spočívala ve výstavbě technické infrastruktury v rámci připravované obytné zóny, konkrétně realizace zemních prací pro uložení inženýrských sítí a komunikací.

2. Jednalo se o tzv. měřený kontrakt, resp. smlouva předpokládala fakturaci na základě skutečně provedeného objemu prací, ověřeného geodetickým zaměřením. Výkazy výměr přiložené ke smlouvě měly pouze orientační charakter. Konečná výše plnění měla být potvrzena technickým dozorem objednatele.

3. Zhotovitel provedl zemní práce v jarních měsících téhož roku. Podle vlastního geodetického zaměření činil objem výkopu přibližně 35.280 m³. Na základě toho vystavil faktury, přičemž poslední z nich – v hodnotě 2,41 milionu Kč – zůstala ze strany objednatele neuhrazena.

4. Objednatel následně prostřednictvím právního zástupce vyjádřil nesouhlas s vyúčtovanou částkou. Tvrdil, že na základě jím objednaného geodetického zaměření, provedeného několik týdnů po dokončení prací, činil skutečný rozsah výkopu pouze 29.870 m³. Uvedl, že nikdy neobdržel geodetické podklady zhotovitele k ověření a že má podezření na neoprávněné navýšení objemu.

5. Zhotovitel následně vedl s objednatelem řadu osobních jednání za účelem dosažení mimosoudní domluvy, a to i za účasti konzultanta, avšak objednatel trval na neodůvodněnosti zhotovitelova požadavku. Zhotovitel tedy nakonec prostřednictvím konzultanta podal žalobu k věcně a místně příslušnému krajskému soudu (dále též jako „žalobce“); žalobce uvedl, že fakturace odpovídá skutečnému rozsahu prací, doloženému geodetickým zaměřením, dodacími listy, stavebním deníkem a datovými záznamy z pohybu strojů. Jako důkaz přiložil rovněž výstupy z GPS systému stavebních mechanismů.

6. Žalobce dále navrhl výslech dvou pracovníků, kteří se na realizaci výkopových prací přímo podíleli, a dále navrhl výslech geodeta, který osobně provedl zaměření. Všichni byli uvedeni jako osoby s bezprostřední znalostí skutečného průběhu prací.

7. Žalovaný navrhl výpověď svého technického dozoru, který mimo jiné uvedl, že v průběhu rozhodného období nebyl z důvodu nemoci na stavbě přítomen. Zpochybnil však přiměřenost zaměřeného objemu a uvedl, že dokumentaci od zhotovitele nikdy neviděl, a tudíž ji logicky ani nemohl potvrdit.

8. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Při svém rozhodování převzal závěry zaměření předloženého žalovaným a navržené důkazy žalobce neprovedl. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že v odůvodnění rozsudku se k výpovědím svědků ani k předložené dokumentaci soud nijak blíže nevyjádřil.

9. Totiž, v odůvodnění prvoinstančního rozsudku soud jen předestřel, že výpovědi zaměstnanců zhotovitele nelze považovat za objektivní, a že elektronické záznamy z pohybu stavebních strojů nejsou dostatečně průkazné bez znaleckého ověření, které žalobce nezajistil.

10. Žalobce podal prostřednictvím konzultanta odvolání, v němž namítal porušení zásad spravedlivého procesu. Konkrétně uvedl, že soud zcela opomenul klíčové důkazní návrhy a nevysvětlil, proč některé důkazy neprovedl. Poukázal na to, že pokud měl soud pochybnosti o přesnosti zaměření, měl si vyžádat revizní znalecký posudek.

11. Odvolací soud rozhodnutí krajského soudu zrušil. Ve svém rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně porušil zásadu volného hodnocení důkazů a nevypořádal se s částí relevantních důkazních návrhů. Zdůraznil, že výpovědi osob ekonomicky napojených na jednu ze stran nelze bez dalšího odmítnout, a že případné rozpory v zaměřeních měly být řešeny odborným zhodnocením.

12. V novém řízení byl proveden revizní znalecký posudek, který potvrdil, že objem zemních prací provedený zhotovitelem činil přibližně.33 900 m³ s odchylkou ±2 %. Na základě těchto závěrů soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 2,15 milionu Kč s příslušenstvím.

Právní posouzení:

13. Je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě šlo o obchodní spor mezi dvěma podnikatelskými subjekty týkající se zaplacení části ceny za provedené dílo. Vztah mezi objednatelem a zhotovitelem proto nelze bez dalšího považovat za vztah nerovnosti, v němž by jedna ze stran požívala zákonné ochrany jakožto slabší účastník. Klíčovým právním problémem v dané věci bylo, že soud prvního stupně odmítl provést důkazy navržené žalobcem – konkrétně výslech osob, které se přímo účastnily realizace zemních prací, záznamy z GPS systémů použitých strojů a geodetickou dokumentaci. Tyto důkazní prostředky přitom nebyly soudem ani hodnoceny, natožpak věcně vyvráceny.

14. Jak známo, civilně-procesní řízení jsou ovládána mj. dvěma specifickými zásadami: (i) zásadou projednací (neboli akuzační) a (ii) zásadou vyšetřovací (nebo též inkviziční):

15. Ad (i): V řízeních, která se řídí zásadou projednací, nesou primární odpovědnost za zjištění skutkového stavu samotné strany sporu. Navrhování důkazů je přímým projevem jejich důkazní povinnosti. Ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), výslovně stanovuje, že žalobce je povinen uvést důkazy k prokázání svých tvrzení již v žalobě. Ustanovení § 79 odst. 1 OSŘ uvádí, že návrh (žaloba) musí kromě obecných náležitostí obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.Naproti tomužalovaný navrhuje důkazy v návaznosti na vývoj procesní situace. Možnost navrhovat důkazy je současně omezena zásadou koncentrace řízení.

16. Ad (ii): V řízeních vedených podle zásady vyšetřovací spočívá odpovědnost za zjištění skutkového stavu na soudu. Ačkoliv i v těchto řízeních mají účastníci důkazní povinnost, identifikace důkazních prostředků může vycházet jak z jejich vlastní iniciativy, tak z iniciativy soudu. Soud je oprávněn aktivně vyhledávat a provádět důkazy, a to i nad rámec návrhů účastníků. Toto oprávnění mu výslovně přiznává § 21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZŘS“), podle něhož výslovně platí, že soud provede i jiné důkazy nezbytné ke zjištění skutkového stavu, než které byly účastníky navrženy.

17. Určitý „průlom“ do projednací zásady tvoří ustanovení § 120 odst. 1 až odst. 3 OSŘ, podle něhož platí, že (1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.(2) Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.(3) Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.

18. Toto ustanovení zakotvuje tzv. modifikovanou zásadu projednací, která umožňuje, aby soud ve sporném řízení provedl i důkazy nenavržené účastníky. Tato pravomoc je však významně omezena podmínkou, že takové důkazy musí vyplývat z obsahu spisu. Aktivita soudu při zjišťování skutkového stavu je tedy v tomto směru omezena – soud sice může z vlastní iniciativy určit důkazy, avšak pouze tehdy, pokud je lze identifikovat na základě obsahu spisu. Na rozdíl od řízení ovládaného zásadou vyšetřovací zde tedy soud nemůže aktivně vyhledávat důkazy mimo rámec již dostupného spisového materiálu.

19. Podle opomíjeného ustanovení § 6 OSŘ přitom platí, že v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.

20. Podle ustanovení § 132 OSŘ dále platí, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

21. Shrneme-li výše uvedené poznatky (v bodech 14. až 20.), lze uzavřít, že soud má postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav co nejúplněji. Za tímto účelem může provést i jiné důkazy, než byly účastníky navrženy. Zároveň platí, že důkaz, který byl řádně navržen, soud buď provede, nebo ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodní, proč jej neprovedl. Tento požadavek výslovně potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.02.2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010.

22. Jak jsme již uvedli, podle § 132 OSŘ soud hodnotí důkazy jednotlivě i v souhrnu a posuzuje, které skutečnosti byly prokázány. Nejde o libovůli soudu, ale o volné, nikoli svévolné hodnocení – založené na logických úvahách a transparentní argumentaci. V posuzovaném případu soud důkazy žalobce nepodrobil žádné reálné analýze – geodetické zaměření bylo odmítnuto bez znaleckého přezkumu, a výslech svědků byl zamítnut výhradně kvůli jejich pracovnímu vztahu k žalobci. Takový postup je (i) v rozporu se zásadou rovnosti procesních stran, (ii) s požadavkem na úplnost dokazování a v neposlední řadě je též (iii) v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů:

23. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19.05.2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, výslovně zdůraznil, že při hodnocení věrohodnosti výpovědi musí soud přihlížet mj. k přesvědčivosti, plynulosti, vnitřní konzistenci a souladnosti výpovědi s ostatními důkazy. Tyto faktory tvoří tzv. kritické hodnocení důkazu, které nelze nahradit formálním odmítnutím jen kvůli postavení svědka.

24. Právní doktrína zároveň upozorňuje na využitelnost tzv. rámce R.A.V.E.N., který pomáhá posoudit věrohodnost výpovědi na základě:

R – reputation (pověst),

A – ability to see (schopnost přímého vnímání),

V – vested interest (osobní zájem),

E – expertise (odbornost),

N – neutrality (míra nestrannosti).

25. Každý z těchto prvků má význam – a žádný sám o sobě není důvodem k automatickému odmítnutí důkazu. Soud má podle § 132 OSŘ hodnotit důkazy v souvislostech – výpověď zaměstnance není nevěrohodná jen proto, že je zaměstnancem jedné ze stran. Naopak je nutné posoudit, zda jde o osobu, která se reálně účastnila předmětné činnosti, zda její výpověď koresponduje s dalšími důkazy atd.

26. Soud měl proto u výpovědi pracovníků zhotovitele zkoumat mj. jejich přítomnost na stavbě (ability to see), odbornost a praxi v oboru (expertise), konzistenci výpovědi a soulad s dokumentací (reputation), a míru jejich potenciálního zájmu na výsledku sporu (vested interest).

27. Pokud soud tyto faktory opomene a hodnotí výpověď čistě podle vztahu svědka ke straně sporu, porušuje zásadu volného hodnocení důkazů i zásadu rovnosti stran. Takový přístup je z povahy věci paušalizující, což je ve zjevném rozporu se smyslem ustanovení § 132 OSŘ.

28. Vedle toho je třeba odkázat i na § 157 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že v odůvodnění rozsudku musí být uvedeno, které skutečnosti má soudza prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; jinými slovy, soud je povinen uvést, okteré důkazy svá zjištění opřel, jak důkazy hodnotil, a proč některým z nich uvěřil a jiným nikoli. V dané věci však tyto požadavky splněny nebyly – soud neprovedl navržené důkazy a v odůvodnění k nim vůbec nepřistoupil

29. Pokud navíc existují dva rozporné důkazy (v tomto případě rozdílná geodetická zaměření), soud nemůže bez dalšího uvěřit pouze jednomu z nich. V souladu s § 127 OSŘ měl přistoupit ke znaleckému posouzení, které by rozpory odborně zhodnotilo. To se v prvoinstančním řízení nestalo, a až na základě odvolacího zásahu byl ustanoven znalec, jehož závěr vedl ke korekci skutkových zjištění.

30. Výsledkem bylo zrušení rozsudku krajského soudu a přezkoumání sporu v novém řízení, kde byly důkazy hodnoceny komplexně. Tím byla obnovena rovnost mezi stranami a soud konečně dospěl ke skutkovému závěru založenému na dostatečném podkladě.

Poznámka:

31. Okrajově snad ještě zmiňme, že celá věc mohla být vyřešena v řádu týdnů bez nutnosti zahájení soudního řízení, pokud by ovšem účastníci sporu využili dostupné formy alternativního řešení, zejména odborné mediace či adjudikace. Tento případ názorně ukazuje, že klasické soudní řízení je (přinejmenším) ve stavebnictví často nejen neefektivní, ale i kontraproduktivní. Soudy nejsou – a ze své povahy ani nemohou být – primárně určeny k tomu, aby autoritativně rozhodovaly otázky vyžadující detailní technické posouzení v reálném čase. Následkem toho dochází k prodlení, procesnímu zahlcení a jistému profesnímu odpadnutí. Výsledkem jsou rozhodnutí, která postrádají kontakt s faktickým stavem věci. Namísto věcného a odborně fundovaného řešení spor doslova přerůstá do procedurálního samoúčelného labyrintu. Je proto na místě zvažovat širší institucionální podporu alternativních mechanismů, které by podobným excesům mohly předcházet.

Závěr:

Soudy mají při hodnocení důkazů širokou diskreci, avšak v mezích stanovených zákonem. Nepřezkoumatelnost, selektivní výběr důkazů či bezdůvodné opomenutí návrhů účastníků představují vady, které mohou zásadně ovlivnit výsledek řízení. V technicky složitých věcech, jako jsou spory o objem zemních prací, je povinností soudu zajistit vyvážené a odborně podložené dokazování. Jen tehdy lze dospět k rozhodnutí, které obstojí jak věcně, tak procesně.

 

Georgi Margaritov, 

konstrukční právník a konzultant